Jak jezdit na koloběžce

Pohyb na koloběžce vnímáme jako velmi jednoduchý, přirozený a intuitivní. Jezdit na koloběžce můžete v jakémkoliv věku – ať už je Vám čtyři, čtyřicet nebo devadesát. Také se sami rozhodnete, jakou námahu pro Vás koloběh bude znamenat – můžete se pomalu a s minimální námahou kochat okolní krajinou nebo sportovně fičet s větrem o závod a polykat desítky kilometrů ve svižném sportovním tempu. V každém případě jízdou na koloběžce aktivně protáhnete většinu svalových partií.

Technika jízdy na koloběžce

Všechny níže uvedené informace pocházejí z práce Technika jízdy na koloběžce, kterou vypracovala Šárka Kittlerová v roce 2009 v Praze – kompletní práce je k dispozici na konci této stránky. Text vychází z přílohy diplomové práce „APLIKACE KOLOBĚHU PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ“, kterou zpracovala Šárka Kittlerová na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově Univerzitě v Praze v roce 2006 pod vedením Doc. MUDr. Staši Bartůňkové, CSc.

Základní postoj na koloběžce

Správný základní postoj je důležitým předpokladem pro dobře prováděnou techniku jízdy. Postavení jezdce značnou měrou určuje konstrukce koloběžky, především její rozměry, proto veškerý popis techniky koloběhu bude vycházet z užití koloběžky s velkým předním kolem. Postoj koloběžce by měl být uvolněný. Jezdec stojí jednou nohou na stupátku (stojná noha) a druhou (volná, odrazová noha) má vedle stupátka, chodidlo na jeho úrovni. Obě nohy jsou mírně pokrčeny. Úchop řidítek by měl být na šířku ramen, lokty v semiflexi a ruce v prodloužení předloktí (vyvarovat se extenzi zápěstí). Stoj je na celé plosce stojné nohy, jako při běžném stoji a o ruce se jezdec opírá pouze lehce. Trup má mírně kyfotizován, hlavu v prodloužení trupu a pohled upřen na horizont.

Technika jízdy podle činnosti koloběžce

Vlastní techniku jízdy na koloběžce můžeme rozdělit podle činnosti jezdce na:
1) Pasivní – jezdec nevykonává žádný pohyb k udělení dopředné rychlosti koloběžce, nýbrž využívá situace – sklonu terénu, nadbytku kinetické energie, větru atd.
2) Aktivní – jezdec vykonává pohyb, zpravidla cyklický, kterým uděluje koloběžce dopřednou rychlost.

Pasivní jízda
Pro pasivní jízdu je charakteristická snaha zaujmout co nejvýhodnější postoj a tím maximálně využít vzniklou situaci. Z pohledu techniky jízdy zde mohou nastat dvě situace: sjezd a brždění.

Sjezd na koloběžce

Při sjezdu jezdec k dopřednému pohybu využívá zpravidla přeměny své potencionální energie na kinetickou. Pro výkonostní provedení je charakteristická snaha zaujmout takové postavení, aby jezdec maximálně snížil všechny pasivní odpory, co nejlépe zužitkoval svou potenciální energii a dosáhl tak co nejvyšší rychlosti. Z tohoto důvodu bude i trošku odlišné postavení v závislosti na řešení koloběžky, především pak poměru kol a použitých pláštích. Z hlediska bezpečnosti je asi nejlepší postoj s oběma nohami na stupátku. Jak uvádí Žďárek (2005), jedná se o sjezdový postoj používaný převážně v dlouhých sjezdech.

Postoj je uvolněný, nohy mírně flektovány spočívají na nástupné desce diagonálně špičkami po směru jízdy. Obě ruce se pevně drží řidítek, prsty jsou v pohotovosti na brzdových pákách. Pro zlepšení aerodynamiky (především zmenšením čelního průřezu) a v důsledku toho snížení celkového odporu je možno podřepem postoj mírně snížit a větší flexí v loktech přesunout těžiště lehce kupředu, čímž dojde k lepšímu rozložení zatížení.

Brzdění

Při brzdění se jezdec snaží zaujmout takové postavení, aby pokud možno co nejvíce zvýšil pasivní odpory. Především se však snaží umístit těžiště tak, aby co nejlépe využil účinku brzd.

Postavení při brzdění vychází ze sjezdového postoje. Poloha nohou na stupátku se v první fázi nemění. Propnutím paží do téměř plné extenze (ne zamknuté lokty) a současným mírným pokrčením nohou přenese jezdec těžiště nad osu zadního kola. Brzdí oběmi brzdami zároveň tak, aby předešel zablokování kol. S klesající rychlostí, kdy již nehrozí překlápění koloběžky vlivem účinku přední brzdy, se jezdec postupně vzpřimuje. Při zastavení uvolní jednu nohu těsně nad podložku (přibližně na úrovni nohy
stojné), při dobrzdění na ní došlápne a přenese váhu.

Odraz na koloběžce

Pro udělení dopředné rychlosti se užívá odraz jednou nohou, který je veden souběžně těsně vedle stupátka. Ruce volně drží řidítka a jsou v loktech mírně pokrčené. Při správně provedeném odrazu je noha v kontaktu s podložkou výhradně svou přední částí a nedochází k výraznějšímu pokrčování loktů. Odraz by měl být uvolněný, se zachováním váhy na stojné noze.

Při popisu techniky odrazu rozdělíme pohybový cyklus do dvou na sebe plynule navazujících fází: odraz a jízdu a jednotlivé fáze dále dělíme celkem na pět pohybových prvků, které se vzájemně prolínají a nelze je jednoznačně ohraničit.

Základní varianta je nejméně náročná na provedení i rovnováhu. Stojná noha spočívá během cyklu stále celou plochou na stupátku. Základní varianta sestává z takto provedených prvků:

  • Příprava na odraz – ze základního postavení jde odrazová noha mírně vpřed, přibližně na úroveň osy předního kola, přičemž je mírně flektovaná v koleni a se špičkou v plantární flexi. Stojná noha přechází v téměř plnou extenzi. Těžiště těla se posunuje vpřed. Po dosažení „krajní“ polohy se odrazová noha začne pohybovat vzad, stojná se mírně flektuje v koleni a těžiště těla se pohybuje vzad. Odrazová noha se připravuje na došlap a následný odraz přitažením špičky k holeni.
  • Odraz – začíná při míjení nohou. K došlapu dochází na úrovni, nebo mírně za stojnou nohou. Odrazová noha se při odrazu napíná v kyčelním, kolenním i hlezenním kloubu a zároveň dochází k vytlačení koloběžky vpřed.
  • Švihová práce dolní končetiny – po dokončení odrazu zašvihne odrazová noha vzad a vzhůru, přičemž dojde k semiflexi kolene a dokončení plantární flexe špičky. Po krátkém uvolnění je aktivně vykývnuta vpřed, zpět do základního postavení. Současně se zvedá a mírně propíná stojná noha.
  • Pohyby trupu – během jednoho cyklu vykonává trup pohyb v horizontálním (předozadním) i vertikálním směru. Adekvátně k rozsahu pohybu trupu dochází k prodloužení odrazu. Trup se do odrazu jakoby mírně pokládá. Pohyb by měl vycházet z kyčelních a ramenních kloubů, nikoliv z loktů. Rozsah pohybu je sice patrný, ale nikterak velký. Dosažení krajních poloh neklade zvýšené požadavky na rovnováhu a ani na udržení směru.
  • Jízda – po dokončení odrazu jezdec setrvá krátce v „holubičce“, využije tak ideálního postavení, kdy má minimální čelní odpor. Po té následuje napřímení se současným posunutím těžiště těla vpřed a příprava na další odraz nebo výměnu nohou.

 

Varianta s důrazem na frekvenci – je náročnější na koordinaci. Uplatňuje se především u jízdy do kopce. Zpravidla se při této technice využívá náročnější výměna nohou, tzv. přeskok či modifikovaný přeskok, čímž se její náročnost zvyšuje. Jednotlivé prvky vypadají následovně:

  • Příprava na odraz – ze základního postavení jde odrazová noha vpřed, a to pouze asi na délku chodidla. Stojná se skoro propne, případně je proveden malý výpon na špičku. Těžiště těla se téměř neposunuje. Odrazová noha začne prakticky okamžitě pohyb vzad a přípravu na došlap s následným odrazem, přičemž stojná se mírně flektuje v koleni.
  • Odraz – začíná asi stopu za stojnou nohou. Odrazová noha přechází v extenzi kyčle a kolene, špička jde do plantární flexe. Převažuje práce hlezna. Jedná se o krátký a impulsivní dotyk, jakoby na horké plotně.
  • Švihová práce dolní končetiny – po dokončení odrazu, vzhledem k minimální setrvačné síle působící na odrazovou nohu, dochází prakticky okamžitě k zahájení aktivního přitažení zpět do základního postavení, tedy vpřed a vzhůru. Při návratu dojde k mírné flexi v kyčli i koleni a špička se vrací do základního postavení. Současně se zvedá a mírně propíná stojná noha.
  • Pohyby trupu – během jednoho cyklu vykonává trup pohyb v horizontálním i vertikálním směru. Převažuje pohyb vertikální. Rozhodující není velikost impulsu ale frekvence, tak aby bylo dosaženo co nejplynulejšího pohybu (z pohledu změn dopředné rychlosti), proto jsou pohyby méně výrazné.
  • Jízda – po dokončení odrazu se snaží jezdec co nejrychleji vrátit zpět do základního postavení, aby mohl zahájit další odraz. Doba jízdy je zde maximálně zkrácena tak, aby docházelo jen k minimálnímu kolísáni dopředné rychlosti během cyklu.

 

Výměna nohou na koloběžce

Výměna nohou slouží ke střídání odrazové a stojné nohy během jízdy, aby nedocházelo k jednostrannému přetěžovaní pohybového aparátu. Začleňuje se místo jednoho odrazu. Četnost je „velmi individuální záležitost a každý jezdec střídá tak, jak mu to vyhovuje nejlépe“ (Žďárek, 2005). Výměna se provádí dvojím způsobem, se stálým kontaktem dolní končetiny s koloběžkou (vytočením), nebo bez stálého kontaktu (přeskokem). Oba způsoby mají své modifikace a dále budou zmíněny pouze ty, které považuji za základní. V každém případě platí, že výměnu nohou na stupátku nekontrolujeme zrakem, ale sledujeme okolní provoz (Vierikko, online).

K zahájení výměny vytočením dochází po dokončení odrazu ze základního postavení. Jezdec přenese váhu na patu stojné nohy a odlehčenou špičku vytočí zevně. Špičku volné nohy položí na uvolněné místo na stupátku a přenese veškerou svou váhu na tuto nohu, čímž se tato stává stojnou. Nyní již zcela uvolněná, nově volná noha, opouští stupátko a stojná noha se dotočí kolem špičky tak, aby celou ploskou spočinula na stupátku. Po dokončení výměny se jezdec nachází v základním postoji. Zpravidla následuje, pokud byla výměna zařazena mezi jednotlivé odrazy, základní varianta odrazu, nebo její zkrácená modifikace s počáteční fází jako při jízdě do kopce.

Někteří preferují výměnu vytočením, kterou zahájí na špičce a volnou nohu pokládají na stupátko patou. Až na pořadí přenášení a uvolňování částí nohy není v provedení rozdíl. Záleží pouze na jezdci, která z modifikací mu vyhovuje.

  • Výhodou výměny vytočením je její snadné provedení. Díky neustálému kontaktu se stupátkem není příliš náročná na rovnováhu a ani přesné provedení.
  • Nevýhodou je nutnost zařazení výměny místo odrazu, což do určité míry narušuje plynulost jízdy. Změnu jezdec pocítí především při jízdě proti odporu, např. při stoupání do prudkého kopce či jízdě proti větru

 

Výměna přeskokem je náročnější na koordinaci a rovnováhu, jakož i přesnost provedení, proto ji využívají pouze zkušenější koloběžkáři. K zahájení výměny dochází těsně před dokončením švihové práce a dosažením základního postavení. Stojná noha provede mírný odraz od stupátka směrem ven (na svou stranu). Během letové fáze dojde k zpevnění horní poloviny těla. Původně volná noha dokončuje současně švihovou práci a vlivem „odskočení“ stojné nohy došlapuje na stupátko, čímž se stává stojnou. Druhá noha provádí odraz prakticky bez přípravy, podobně jako při odrazu do kopce.

Zdatnější jezdci jsou schopni efektivnějšího modifikovaného přeskoku, který začíná o něco dříve. Odraz je mohutnější, čímž se prodlouží letová fáze. Původní stojná noha, ze které se stává odrazová, se dostává více dopředu do podobné polohy jako při základní variantě odrazu. Po došlápnutí původní odrazové nohy na stupátko, čímž se stává stojnou, následuje odraz.

  • Podstatnou výhodou výměny nohou přeskokem je minimální narušení rytmu a tedy i plynulosti jízdy.
  • Za nevýhodu bývá považován fakt, že vlastní provedení je dosti náročné na koordinaci, rovnováhu i přesnost provedení. Především na nerovném terénu může být výměna přeskokem až nebezpečná. Při špatném došlapu na stupátko či jeho úplném minutí, zvláště pak ve vysoké rychlosti, následuje obvykle pád.

 

Průjezd zatáčkou na koloběžce

Pro průjezd zatáčkou je charakteristické určité počínání jezdce, přičemž nezáleží na tom, zda jde o jízdu pasivní či aktivní. Jezdec nevyklání těžiště těla mimo podélnou rovinu koloběžky, nýbrž se naklání s celou koloběžkou. Volná noha by měla být na vnitřní straně zatáčky, při aktivní jízdě si tak vlivem náklonu prodlužuje odraz.

Na koloběžce, na které nelze sedět, je navíc obtížné signalizovat změnu směru jízdy a zároveň zatáčet. Toto lze provést pouze při zpevnění celého těla a pevném stoji na stupátku.

Zpracování techniky koloběhu bylo konzultováno s ČSK

 

Publikace Technika jízdy na koloběžce

 

Logo IDS JMK